Blog jak Brno

Jmenuju se Ivana. Jsem holka, ale už velká. Celý život žiju v Plzni.

Jednou jsem jela na pár měsíců do Německa na stáž. Stalo se to tak, že jsem se přihlásila, protože se přihlásila i kamarádka, ale říkala jsem si, že je to nezávazný. Pak mi unikla ta doba, kdy se to dalo zrušit, protože to by vyžadovalo plánování. Tak jsem jela. Podobným způsobem se stalo, že jsem se se svým klukem přestěhovala do Brna.

Plán si pořídit stádo ovcí a žít někde na Šumavě bude muset počkat.

Taky pravda, že mi vždycky připadalo dobrý změnit prostředí a třeba vycestovat někam do světa.

Ukázalo se, že Brno je taky svět.

Aspoň jsme originální a ne jako všichni ti, co jeli do Anglie, nebo na Zéland, ha.

Poslední dny stěhování byly naprostý šílenství. Asi to nebyl zas tak dobrej nápad, pozvat kamarády na Silvestra k nám, když se máme další den stěhovat.

Nebo vůbec slavit Silvestra.

Matně si vybavuju, jak hodinu před předáváním bytu majitelce stojím polonahá v koupelně plné špinavých zákoutí a krámů a pomalu mi dochází, že to začíná být hrozně moc v pytli. Běžím za klukem, všude po zemi tašky, naše věci, na ramínkách se suší na poslední chvíli vypraný oblečení, v koutě nevynesený odpadky, několik kufrů čekajících na transport k mojí mamce, protože tolik kufrů přes celou republiku tahat nemůžeme, v pootvíraných kuchyňských skříňkách rozsypaný kakao, na lince skořápky od vyloupaných ořechů, jednoduše řečeno – apokalypsa a já pokřikuju na kluka:,,házej to tam všechno tak jak to je, chápeš, na balení není čas, prostě to tam házej!“ (Poslechnul mě. O dva dny později nacházím v krabičce s rozsypaným kořením také můj hřeben spolu s opepřenými sluchátky.).

Bylo to dramatický, ale jsme tu.

Dnes už je čtvrtého ledna. Kráčím zasněženým Brnem a přemýšlím nad tím, co přinese letošek. Novoroční nálada v kombinaci se stěhováním ve mě vyvolávají ten unikátní pocit, že cosi velkého má přijít. Dojdu na vylidněné náměstí a najednou mě cosi donutí zastavit, vzhlédnout a uvidět, co je nepřehlédnutelné.