Brněnský bezdomovec

Hledej si byt na dálku. No špatný. I na blízko je to těžký.

I na blízko se můžeš spolehnout, že strávíš hodiny nad inzeráty, abys rozeslal desítky zpráv, na který ti nikdo neodpoví, když už snad objevíš krásnej a levnej byt hnedle u toho parku, jak sis přál, tak ti ho někdo vyfoukne pět minut před tebou, případně se dozvíš, že úplně tak levnej není, protože voda a popelnice stojej tři tisíce měsíčně a to se přece rozumí samo sebou, že to mělo být 2+1, ale je to -1, protože ta jedna místnost je zamčená a majitel tam má tajný věci, takže si tam třeba postav skříň před ty dveře, jasný, a u tamtý zdi nebuď hlučnej, protože je tenká a rušil bys sousedy, no nediv se, že si předchozí nájemce dal radši postel do kuchyně, chápeš no a provize je dvacet pět táců, jo?

A pak si hledej byt na dálku. Protože hledání na dálku, to je tohle všechno a navíc 8 hodin cesty pro nic za nic.

Tu cestu jsme absolvovali celkem dvakrát. Nádech dobrodružství to mělo jen poprvé.

Tak se stalo, že první měsíc v Brně trávíme na koleji v Kounicově.

Na koleji bydlím prvně v životě.

To bude sranda, aspoň si to vyzkoušíš, říkali mi všichni.

Nejradši bych každýho chytráka, kterej tohle vypustil z pusy, praštila záchodovou štětkou, kterou musím umývat hnědouše naší spolubydlící (ano, je to žena, jinak velmi milá a upravená). Musím se usmívat, když vzpomenu, jak jsem zprvu připouštěla možnost spolubydlení. Vždycky jsem měla o sobě představu, jaká jsem to tolerantní přátelská osoba. Ty časy nejspíš minuly a v našem budoucím bytě budeme žít sami stůj co stůj.

Ale to kdybych tušila, co bude dál, bývala bych vděčná za svůj dosavadní blahobyt.

Následující obrázek znázorňuje mou představu o událostech v pokojích, které obklopovaly ten náš, v noci ze 7. na 8. ledna:

Byla to celkem obohacující noc, co se vlastního sebepoznání týče. Z pohodové holky, která vyrůstala v pokojíčku s okny na rušnou ulici, se dvěma staršími bratry a také vírou, že kvalitní pomilování upřímně přeje všem lidem, se do rána stala pobledlá zamračená ženština, která si šeptá sama pro sebe ty nejhorší nadávky.

Následující ráno jsem pak prožívala krizi jak Brno.

Když o pár týdnů později vařím večeři v našem novém bytě, možná musím nejprve odklidit prkénko od cibule, aby se na linku vešly i talíře a možná že ta kuchyň nemá ani dveře a vlastně to ani není místnost, ale výklenek ve zdi, ze kterého mi čouhá do předsíně zadek, nic z toho mi ale nevadí, protože je to ten nejhezčí roztomilej tichej byteček a bydlíme v něm jen my dva.

Náš 30m2 velký domov dostal pojmenování mikrobyt a každý den se s ním zdravíme a říkáme mu,,ahoj byte, stýskalo se nám” , celí šťastní, že jsme ho v tom zástupu dalších zájemců získali.