Kluk lítá v Plzni

Buší mi srdce takovým tím neuvěřitelným způsobem. Něco jako když jste dlouho nebyli zamilovaní a už skoro nevěříte, že se vám to může někdy znovu stát, až se to najednou stane. Nebo ještě lépe řečeno, zamilovaní už jste a jedná se přesně o ten moment, kdy vám dojde, jak často myslíte na toho druhého a že je to trochu zvláštní takhle často myslet na jiného člověka a v ten moment vám to dojde. Možná ale, že zamilovanost není vhodným přirovnáním k tomu, jak se momentálně cítím.

Když jsem byla ještě malá holka na základce a příběh Harryho Pottera se dostal akorát do kin, stala jsem se vášnivou fanynkou kouzelnického světa s neutuchající vírou, že v den mých 11. let mi přijde dopis z Bradavic a já se konečně dozvím, že nejsem jen obyčejná holčička z problémové rodiny, ale malá čarodějka, která si půjde vybrat k Olivanderovi hůlku a všem zlým lidem přičaruje uzel na nose. Když nastal den D, přišel mi sice dopis s pozváním do Bradavic, jeho autorkou však byla má nejlepší kamarádka, která se rozhodla mi tu radost prostě neodepřít a místo pohledu z letního tábora mi poslat tenhle dopis. Jak roky plynuly, namlouvala jsem si, že třeba v Čechách se nastupuje do školy čar a kouzel později a pozvání proto přijde až v patnácti, nebo osmnácti letech. Před okolním světem jsem se tvářila, že teda chápu, že kouzla nejsou a že jsem už velká holka, ale někde v koutku mysli jsem se nehodlala té šance úplně vzdát.

Dnes, jako dospělá žena, již rozumím, že kouzla existují v takové té běžné podobě a tak dále, když máš vedle sebe skvělého člověka, před kterým se můžeš chovat, jak chceš a on tě má stejně rád, když ti tvoje máma vnucuje oblečení a přemlouvá tě, jak ti to děsně sluší a jak ona to ráda nosila a já to klidně nosím, samou radostí, že se konečně vrátila z nemocnice zdravá. Nebo když s kámoškami o někom něco řeknete a smějete se a víte, že to nemyslíte doopravdy, když na výletě objevíš tajemnou jeskyni, když ti dá někdo čokoládu a tak, všechno jsem to akceptovala, byla jsem ráda a vděčná za ty momenty a říkala jsem si, že jsem vážně spokojená i se světem, kde kouzla nejsou tak očividně vidět. A teď tu stojím, vedle svýho kluka, je rozcuchanej a směje se a něco mi vykládá a já mám pocit, že se nadšením úplně vznáší, pobaví mě ta myšlenka, letmo mu kouknu na nohy, abych to zkontrolovala, ano, je to tak, vážně se vznáší. Tak pět centimetrů nad zemí.

Ale tak jasně, těch pět cenťáků je tak standardních, deset, to už by bylo divný a k zamyšlení, ale pět, to je normálka. Prostě se vznáší.

Vznáší?!

Kouknu mu na obličej a on dál pokračuje ve vyprávění, zabranej do vzpomínek, jak ta dlouhá přihrávka na frisbee jim přinesla rozhodující bod a jak jim to dneska skvěle šlo. Mého šoku si vůbec nevšiml, asi proto, že to byl tak hluboký niterní šok, že jsem zcela zamrzla ve své pozici přítelkyně, která poslouchá a dál soustředěně přikyvovala. Jdeme zrovna z parku ulicí přímo k našemu bytu, držíme se a tak nadšeně se houpeme v kroku asi jako při waltzu, dolů a pak zas nahoru. Říkám si, že jsem už vážně cvok a že bych měla snížit dávky třezalky. Podívám se znova dolů a on se normálně dotýká botami země a jeho kroky jsou tiché, ale slyšet.

Celý večer nad tím přemýšlím. Hlavou mi vrtá, jak moc přesvědčivá ta představa byla. Jsem zvyklá myslet na různý věci a podivnosti, cítit se divně, takhle mi ale ještě nebylo. Bylo to tak skutečný. Kluk mezitím standardně využívá přítomnost podlahy v našem bytě k chození, což mě postupně přesvědčí, že divná jsem jen já. Dali jsme si pak víno, což nás příjemně uzemnilo. Vynechala jsem třezalku.  Je zajímavý, jak rychle člověk přesvědčí sám sebe, že šlo jen o výplod vlastní fantazie, jak rychle vzpomínky blednou. Ještě ten den v noci, když jsme šli spát, už jsem se tomu v duchu smála.

Dalšího rána byla sobota a klukovi se držela povznesená nálada. Bylo hezky, tak jsme si šli zaběhat okolo přehrady. I přes lehkou ranní námrazu a pomalu opadající stromy krásně svítilo slunce. Já ještě nadopovaná pocity včerejšího dne, plna energie, jsem vyhlásila závod, ve kterém jsem zůstala pochopitelně propadající, ale to nevadilo. Doběhli jsme zpátky do parku a zastavili se u našeho tradičního plácku na pár cviků. Kluk se poohlížel po větvi vhodné k přitahování, já mezitím klikovala na trávě. Tak letmo mi blesklo hlavou, že na to bych se mohla podívat – doprovázeno posměšným hlasem mého druhého já, které podotklo něco v tom smyslu, že jsme opět tam, kde jsme začaly. Stejně jsem vzhlédla, abych se podívala a bylo to zase tam. Výskok velmi vzletného charakteru na poměrně hódně vysokou větev.  Sklonila jsem pohled zpět do trávy.

V příštích měsících se nadpřirozená schopnost mého přítele projevovala opakovaně, ale vždy jen náznakem, lehce, ve chvílích, kdy se nedala rozlišit od běžných fyzických schopností, nebo se vše odehrálo příliš rychle na to, abych to nemohla zaměnit za vlastní fantazii.  Bylo to pro mě zvláštní období. Pracovala jsem s několika verzemi toho, co je možné, aby bylo skutečné a toho, co bych si jako možné musela připustit. Ostatní lidi jsem svými pohledy přiměla stydět se za nedostatečně umyté boty, děravé ponožky, případně si myslet, že jsem smutná, či moc stydlivá, že stále klopím oči k zemi. Potom jsem si na to dávala pozor. V období pracovně nazvaném jako ,,povznesené“ jsem si představovala, jak na to téma s přítelem zavedu řeč. Počkat si někdy po druhé sklence, aby to nepůsobilo tak vážně?

,,Heleď, kluku, tak mi někdy připadá, jestli ty se nevznášíš.“

Jenže co se na to dá odvětit jiného, než nějaký vtip?

Případně ,,vše je odhaleno“ verze:

,,Tak jak to dneska šlo v práci?“

,,Šlo to dobře, dělali jsme s Jakubem, už to budem mít brzy hotový.“

,,A šel sis po práci zalítat?“

..Bohužel ne, všude bylo moc lidí.“

,,Naučíš mě to taky?“

,,Jasná věc.“

A jestli to je všechno pravda, uvědomuje si to vůbec? Jakto, že to vidím jen já? Jednoho dne jsem se už neudržela a prostě se odhodlala, že teď to řeknu.

,,Ty, kluku?“

,,Ano, Ivko?“

,,Víš, že chodíš s bláznem? Nejsem normální.“

,,Jo, to vím.“

A nakonec mě napadl vůbec nejlepší nápad.

Dám mu to přečíst a uvidíme, co na to řekne on.