Sama ve městě

Jako malí jsme si s bráchou museli často vystačit sami, když byla máma v práci. Být sama doma nebylo nic zvláštního, beztak jsem hodně utíkala před realitou do knížek. V mých dvaceti jsem strávila Vánoce i Silvestra na vipassana meditačním kurzu, kde vám první den odebrali mobil a následujících deset dní se nesmělo promluvit, nebo navazovat oční kontakt. Později jsem strávila několik měsíců v Německu, aniž bych byla schopna se německy vyjadřovat, natož pak navazovat přátelství. Nemít denně alespoň chvilku času jen pro sebe, těžko by se mi žilo.

Chci tím říct, že jsem se už docela považovala za samotáře, kterej umí.

Abych pak přijela do Brna a zjistila, že leda sotva.

Mohlo by se zdát, že být částečným samotářem je výhoda, pokud je člověk někde novej, ale opak je pravdou. Zatímco typicky společenskému tvoru by nejspíš hráblo, strávit doma jediné osamělé odpoledne, obstarání programu se pro něj proto stane prioritou číslo jedna. Samotář naopak pociťuje tichou radost, kolik klídku mu najednou do klína přistálo, aniž by musel vymýšlet, jak se zas z něčeho vykroutit.

Takže nejdřív je to radostné nicnedělání, ze kterého se pak postupně vytvoří návyk, protože není nikdo, kdo by do toho procesu zasáhl. Později si už i ten samotář říká, že by občas někam zašel, ale zrovna se pár dní nenaskytne nic moc extra, tak se na to radši vykašle. Navíc za tu dobu zlenivěl. Nakonec se jednoho rána probudí a říká si, že jak nic nedělá, tak je neschopný. A že to, co se chystal udělat, je špatnej nápad. A že ta nová práce je blbá. Další vyhlídky jsou temný. A že vlastně tohle město je na nic. A život zrovna tak.

S trochou štěstí se pak ozve někde v koutku mysli tichý hlas, který se nenápadně zeptá: a není to náhodou proto, že nejdeš někam mezi lidi? Pamatuješ, jak sis tehdy byla zaběhat i s jinýma lidma, to ještě nebyly všechny vyhlídky temný, nebo jak jste byli v divadle, to přece ještě nebyl tvůj život na nic, viď, Ivano, no není to nějaká zvláštní shoda okolností? Že když zvedneš zadek a jdeš dělat cokoliv, tak tvůj život je najednou vlastně docela normální hezkej život?

Nevím, co by se stalo, kdyby mi nedošlo, že mám problém, ale mně to došlo. Vlezlo mi to na mozek.

Takže jsem si řekla, že já a Depka si vzájemně poděkujem a já ji pak odešlu expres do Depkova. Až když se člověk povznese nad to, že nemá okolo sebe to známé, může teprve uvidět to nové.


Sedím v hospodě s názvem Sborovna a společně s ostatními tu fandíme hokeji. Kromě toho, že jsem sama holka v hospodě ve čtyři odpoledne o všedním dnu, znám také skladbu obou skupin, jejich bodové hodnocení, stejně jako termíny a časy všech důležitých zápasů. Zatímco loňská Ivana sotva tušila, že mistrovství už začalo, letošní Ivana hučí společně s chlapy na obrazovku a popíjí dvanáctku. A ty brďo, je to vlastně dost dobrý.

Je odpoledne, s kolegyněmi běžíme Holednou. V těsné blízkosti okolo nás odpočívá skupinka daňků. Jeden z nich přichází k nám.


Jiný den večer, jsem s kámoškou na víně a je mi fajn. Co na tom, že vlastně sedím na gauči v pyžamu a povídám si s ní přes telefon. Sešly jsme se podle plánu a obě máme nalito. Kdyby tenhle druh přátelství bylo studium, jmenovalo by se ,,dálkové”, nebo ,,kombinované”. Jsem v tom ostatně daleko úspěšnější, než v tom studiu.

Vcházím do přeplněné hospody a jdu se zeptat na bar, u kterého stolu se mluví anglicky, abych věděla, kam jít. Já se teď totiž položím do angličtiny. Barmanka mávla široce rukou k celému křídlu budovy a řekla, že tam všude. U stolu, kam jsem si přisedla, seděl Ital, Egypťan, Ind a pár Čechů. Ind se představil jménem, které znělo přibližně jako ,,Sandy“. Sandy byl dobrej týpek. Říkal, že every day máš many opportunities, proto nemáš litovat těch promeškaných.