Nezvratný osud

Jaké to je, dojíždět z Brna do Plzně?

Kdysi jsem viděla film, který se jmenoval ,,Nezvratný osud”. Příběh byl o skupince lidí, která náhodou unikla jisté smrti. Následně se je ta smrt snažila dohnat stůj co stůj. Oni se snažili svému osudu postavit a z různých znaků odhadovali, kdy to přijde znovu a jak se tomu vyhnout. Ale smrti se to přesto povedlo, jednoho po druhém je dostala.

Stejně tak je tomu i s cestováním u Českých drah. Je to nevyhnutelné. Nemůžete s tím udělat nic jiného, než se plně odevzdat vyšší moci. Asi jako já tenhle pátek.

Proč vůbec jezdím vlakem? Když jste na cestě čtyři a půl hodiny, je docela příjemný mít víc prostoru. A jakákoliv verze cestování, která zahrnuje dálnici… o tom ani není třeba debatovat. Ještě je tu také RegioJet, často rychle vyprodaný, navíc low-cost sedačky jsou takové natěsno a nic moc, zatímco ty mezinárodní vlaky ČD bývají už hodně pěkný.

České dráhy jsou proto mým novým kamarádem, se kterým trávím páteční večery.

To takhle v pátek po práci jdu na nádraží do Židenic, protože takové to všemi spoji snadno dostupné Hlavní nádraží v centru města je v rekonstrukci a stěhuje se o pár set metrů dál, na místo, které už tak snadno dostupné není, a které je údajně pojmenované Šalingrad, ale těžko říct, jestli se to dá brát vážně.

Pro nebrněnské: o Židenicích můžu říct asi tak to, že je to čtvrť, která není v centru, jde se tam přes Cejl, leží někde támhle a je to tam kompletně rozkopaný, takže tam opět nic moc nejezdí a tahat tam s sebou takové ty elegantní kufříky na kolečkách, tak to raději nezkoušejte. O Cejlu raději nebudu říkat nic.

Takže přijdu do těch Židenic, pěšky, šťastná, že stíhám ten dřívější vlak a díky tomu i večerní program v Plzni. Abych zjistila, že můj Metropolitan, kterým jsem plánovala odjet, má 70 minut zpoždění.

Rozmýšlím, jaké jsou možnosti. Dostat se z Židenic zpátky přes město a chytnout jinej spoj, hodina je pryč, navíc možná nechytnout, autobusy bývají vyprodaný. Mám koupenou jízdenku s místenkou předem, jinak v pátek není šance si sednout. Na blablacar je pozdě, navíc to opět zahrnuje cestu přes město. Takže si řeknu, že hodina je vlastně ještě v pohodě, sednu si a čekám. Totéž udělá pár desítek lidí. A když už se konečně blíží čas příjezdu, zpoždění se posune o deset minut. A po uplynutí těch deseti se stane překvapivě to, že zpoždění navýší o dalších deset minut.

Napětí na nádraží pomalu sílí a lidé stojí frontu u přepážky, aby se doptali na následující spoj, Railjet Vindobonu. Paní u okénka dav uklidňuje, tenhle vlak jede z jiného směru, určitě přijede a můžete s ním odjet.

Čas příjezdu druhého vlaku se rychle blíží, vy i dav čekajících stojíte už celí natěšení před odjezdovou tabulí a čekáte, až se objeví to nástupiště. Ale místo toho naskočí zpoždění i u druhého vlaku, pro změnu 70 minut.

Dojde vám, že názor paní u okénka byl očividně nesprávný. A že jste možná měli před jít před tou hodinou shánět jiný spoj. Ale že to už teď nemá cenu.

Nálada na nádraží graduje, část lidí to vzdala a odešla, někteří utvořili něco jako tábořiště. Sleduji prošedivělého pána, jak telefonuje manželce a s marnou snahou o sebeovládání se dožaduje nějakých informací o omezení provozu. Představuji si jeho ženu, nejspíš vyrušenou od sledování Ulice, jak se marně snaží hledat něco na internetu, se kterým to moc neumí a byla vždycky ráda, že si našla ten recept, co chtěla.

Zoufalou situaci po téměř dvou hodinách zachraňuje příjezd rychlíku Vysočina, který má na cestě do Prahy dvanáct zastávek a cesta mu zabere o hodinu navíc. Nahrne se do něj dav lidí o kapacitě dvou expresů a naprosto tím zavalí běžné cestující, kteří cestují z Tišnova do Brodu, nebo ze Světlé do Čáslav. Vlak je v takovém obležení lidmi, že jsou obsazeny i všechny plochy, u kterých by člověk mohl stát a držet se – stojím uprostřed prostoru pro kola a místo držení se vyvažuji chodidly. Průvodčí zcela vzdává snahu o kontrolu jízdenek. Lidé jsou si tak blízko u sebe, že jsou nuceni si spolu povídat, aby jim nebylo trapně. Překvapení je, jak šťastně nakonec vypadají. A nakonec jsou vlastně docela šťastný. Že vůbec něco přijelo. Já jsem taky šťastná – stíhám přestup na Plzeň. Díky, Vysočino.

Kamarádi na mě v té hospodě nakonec počkali, i když už mluvili trochu ztěžka.

Dnes exkluzivně komentář mého přítele: Jasně, že ti pomůžu vymyslet název. Tenhle příspěvek by se mohl jmenovat ,,Příliš dlouhej příspěvek s hnusným obrázkem”, případně ,,Jó, ten příspěvek je dlouhej jako cesta vlakem z Brna do Plzně” a nebo ještě ,,Jestli to čtete a pracujete u Drah, tohle je pomsta za tu dlouhou nudu, co jsem zažila minulý pátek“. 😀