Chlápek z Ponavy

Čekám na kluka, který nám šel pro pivo a mezitím pozoruju místního psa. Vypadá jako obrovskej bílej vlk, ale je úplně hodnej a klidnej. Chodí si tady po okolí úplně na volno, místní ho znají a hrají si s ním. Každý stojí o to si ho pohladit, nebo si s ním hrát, takže si může jen vybírat, koho poctí svou přítomností. 

Ze zaujetí mě vytrhne hlas chlápka sedícího naproti. ,,Prosím vás, to je zas nějaký to vegeta-…veganský, nebo co?“, pokládá otázku kdoví proč mým směrem.

Zvednu k chlápkovi oči. Prstem klepe na týdenní meníčko ležící na stole. Uvědomím si, že se tu přes oběd skutečně vaří bezmasá jídla, na což bych málem zapomněla. V mé kariérní sféře totiž existují pouze dva druhy dostupných obědů; první je ten, který si donesu do práce v krabičce, druhou alternativou je jídelna v areálu nemocnice, kam chodí všichni zaměstnanci v tom bílém oblečení, ze kterého by se museli převléct, kdyby snad chtěli opustit areál a kdyby snad měli tu hodinu času, což nemají. V této jídelně se podává něco jako ,,špagety v sýrové omáčce”, ze které se posléze vyklubou ,,špagety ve škrobové omáčce”. Tady, v hospůdce Ponava, se naopak podává něco jako ,,Zelí s hlívou ve smetanové kari omáčce na íránský způsob, basmati rýže”. Zatlačím pomyslnou slzičku a odpovídám:

,,No, ano, myslím, že se tu vaří bezmasé obědy. Ale nechodí sem určitě jen vegetariáni, je to tu oblíbený, jak se tu dá sedět venku v parku a jsou tu kapely a dobrý pivo.. a tak, to víte, “ usmívám se, abych nějak zmírnila to, co jsem tušila, že se chystá valit. Avšak bohužel. Zdá se, že na okolí působím jako milovnice stejků.

,,To snad není pravda, to je jako mor, je to už úplně všude, já mám normálně strach si najít ženskou, že už mi doma ani to maso neuvaří,” začíná se rozohňovat.

Povzdychnu si. Zas jeden takovej.

Ale když se tak na něj podívám, takovej vysokej hubeňour, tváře bledé, i přes ty komentáře mi nepřipadá ani tolik zlej, jako spíš netolerantní, tak se rozhodnu vytrvat a být milá.

,,To víte, každý člověk to má jinak, co jíme je hodně osobní záležitost každého z nás. Například já také nejím maso a můj přítel ho jí a není to pro nás problém“, říkám mu se skrytou nadějí, že mi třeba dá pokoj, když pozná, že také patřím na ,,temnou stranu“.

,,Ježiši, no tak doufám, že mu to maso aspoň uvaříte,” odpovídá chlápek s takovým tím výrazem, jakože to bych teda měla.

Zamýšlím se nad tím, jak takovej chlápek asi uvažuje. Když si hypoteticky představím, že jsem konzervativní muž, případně to můžeme nazvat mužem, který vyznává tradiční rozdělení mužských a ženských rolí, nebo tomu můžeme narovinu říct šovinista, zkrátka kdybych snad byla takovým mužem, který navíc jí maso a k vegetariánům chová cit decentně řečeno chladný a snad by si na ně i rád rozohněně postěžoval, tak v takovém případě rozhodně zajdu do centra města, v tom centru najdu to nejfajnovější veganské bistro, v něm oslovím mladou ženu a budu očekávat, že mě utěší a pochopí.

Ano. To se jeví jako ideální nápad.

Chlápka můj pobavený výraz neodradí a pokračuje. ,,Víte, já jsem Pražák, no a u nás….”, dál už ovšem neposlouchám a jen si ho prohlížím v konsternovaném údivu; vypadá nepoškozeně, žádné modřiny nebo zlomeniny nevidím. Vypadá tak na třicet let- jak dokázal tak dlouho přežít bez úhony? 

Po chvilce údiv vystřídá pobavení, když si představím, jak by asi dopadl, kdyby narazil na skutečného aktivistu a bojovníka za práva lidská i zvířecí. Navíc Pražák v Brně. Například v hospodě Vegalité narazíte na holky-rockerky (ten název hospody má základ ve francouzském ,,égalité” a znamená rovnost). U Tří ocásků mají zase miniknihovnu s aktivisticky laděnou literaturou a obsluhují tam samé punkerky. Mám podezření, že za tu kombinaci komentářů by mohl schytat jinou kombinaci: háku a direktu. A poznat tak sílu rostlinných bílkovin.

Ale teď si samozřejmě dělám jen legraci. Ve všech zmíněných hospodách dostanete skvělé jídlo za pár korun a jsou tam hodní.

,,Noo….,” upřímně se snažím vymyslet, co mu odpovědět. Jak mu říct, že já bych ráda svému klukovi nasmažila kopu řízků, kdyby o to ovšem stál. Že stejně tak, jak já mám ráda jeho a maso bych pro něj uvařila, tak stejně tak on má rád mě a nenechá mě ho dělat, když ví, že mi to není milý. A že takhle by to mělo mezi lidma být, že se respektujou. A třeba i podělí o domácí práce. A že nejspíš proto tenhle chlápek ještě nemá ženskou. Protože tohle nechápe.

Tak jsem raději svedla řeč na jiné téma a po chvíli jsme se s ním v klidu rozloučili.

Kluk mi později povídá: ,,A kdyby jsi mu řekla, že jsem včera pral i vařil já, to by teprve koukal, co?”