Neboj, nahoru nepoletíš

,,Ty chodíš lézt, jo? A lezečky máš vlastní, nebo si půjčuješ?” ptá se mě občas někdo.

,,No, vlastní…”, odvětím pokaždé nesměle. 

Nesměle proto, že bych nerada působila jako lezkyně. Jako, že snad pouze proto, že mám na to boty, bych se snad považovala, že umím lézt. Zvlášť, když jsem si ty boty ani nekoupila. 

Byl to vůbec první vánoční dárek od Kluka, v době, kdy jsme spolu začali chodit. Dalo se z toho vyvodit, jaký typ partnera to bude? Těžko říct. 

Já mu tehdy dala permanentku na Aikido. 

Lézt jsme v Plzni nechodili úplně pravidelně, ale vzhledem k faktu, že jeden z nejlepších lezců na světě pochází právě z Brna, považuju lezení za součást základního brněnského vzdělání. A kam jinam začít chodit, než do Hangáru – místního boulder centra, na jehož výstavbě se Adam Ondra podílel?

Návštěva lezecké stěny probíhá pokaždé stejně. Pokaždé. Obouvám se do lezeček, dívám se na boulder a říkám si, tentokrát, tentokrát to půjde líp. Vylezu i nějakou cestu v převisu a Kluk na mě bude pyšně koukat. Musím hned, dokud jsem čerstvá. Zatímco se protahuju, pozoruju asi pětiletého chlapečka, jak jednu takovou cestu leze. V podstatě nonstop visí jen za své tenké ručičky, protože jak je malej, nohy má potíže ukotvit. To mu ovšem nebrání vyšplhat nahoru jako opička během chvilky.

,,Pojď, Ivko, když i chlapeček, my to vylezem taky, “ ozve se vedle mě.

Dobře, pomyslím si, tohle je moje chvíle. Jdu ke stěně a chytám se prvního úchytu, je pěknej a velkej, to nebude těžká cesta, říkám si. Jakmile však opřu nohy do stěny, celá se vyvěsím zadkem dolů. A to není dobré. Prsty se mi třesou a já vím, že mi zbývají vteřiny. Nepadej, Ivko, nepadej, představ si, že dole jsou hadi, rozumíš, dole jsou hadi a když tam spadneš, zabijou tě! No tak dobře, natáhnu se k dalšímu chytu, kterej se zdá být tak daleko. Ještě se ho stihnu chytnout, ale přendat nohy znamená chvíli viset jen za ruce a tím pádem… BÁC. Pokud má těleso hmotnost m, pak je k Zemi přitahováno gravitační silou F, kterou vypočítáme jako F(gravitační síla) = m (můj zadek) x g (gravitační zrychlení)

Přemýšlím, co si mám příště představovat místo těch hadů.

Lezecká komunita je úžasná. Všichni si tykají, jsou féroví, odhodlaní, nikdy se neposmívají, naopak vám poradí, jak na to. Je to skvělé, ano. Ovšem pouze do momentu, kdy visíte na stěně někde relativně vysoko a jste tak vyčerpaní, že už jste v podstatě rozhodnutí seskočit dolů a vzdát to. A právě v ten moment se pod vámi ozve hlas milého kolemjdoucího: 

,,U pravého kolena máš nášlap na nohu, potom ti půjde se chytnout! Táák, super, to je ono!”, a vy si říkáte jen ááághhhh, pouštím se, pouštím se!, jenže to přece nemůžete vzdát teď, když vám někdo milej přišel poradit, že? 

A do toho všeho leze pár metrů od vás další malé dítě po mnohem, mnohem těžší cestě. 

Asi už je zřejmé, že nejsem lezkyně. Vysvětlím ještě, proč také lezkyní jen tak nebudu.

Lezení je jako učit se hrát na klavír. Musí si na to zvyknout vaše prsty a předloktí a to ideálně odmalička. Například si představte, že rozkrojíte jablko, přitlučete obě jeho půlky vysoko na zeď a pak se za tu kulatou polovinu máte držet a zůstat tak viset. Nebo se držet špičkami vašich prstů za, dejme tomu, rám obrazu. A jakmile se nějakou dobu udržíte, můžete zkusit přeskakovat z rámu na jablka a zase zpět. Tak takhle nějak trénují lezci. Jakmile si dáte se cvičením delší pauzu, je to zase jako od začátku.

Nepředstavujte si lezce jako kulturisty s obřími bicepsy – mít takhle velké svaly, tak by byli zase moc těžcí. A jako lezec musíte být jako pírko. Pírečko. Potřebujete přilnout ke stěně. Ty těžké a velké svaly by jim navíc překážely, až by se snažili vklínit mezi nějaké dva pidiúchyty. A tito lezci se dokážou držet úchytů o velikosti, hmm, chce se mi říct víčka od petlahve, ale víčko od petlahve by byl úchyt královské velikosti, takže si zkrátka představte něco mnohem menšího, než je víčko od petlahve. Například kanadskou borůvku. A toho se špičkový lezec drží, zatímco visí někde v převisu, který je kolikrát spíš stropem. A spíš je to tak polovina té kanadské borůvky.

Tím ale samozřejmě nechci říct, že držet se velkého úchytu, například tvarovaného jako držadlo, je tím pádem snadné a začátečnické. Stačí, abyste nebyli trénovaní, nebo lezli v již zmíněném převisu, nebo zkrátka měl váš zadek hmotnost m a další den budete mít problém zvednout lžíci u oběda. 

Jako já posledně. S klukem jsme strávili tři hodiny lezením v Hangáru a pak šli s kamarády vyvenčit jejich dvě čivavy. Ujala jsem se vodítka jedné z nich. Už u prvního ,,Pozor na toho cyklistu!” jsem zjistila, že ten pes táhne víc, než moje ruce zvládají. Ulevilo se mi, když jsem mohla pejska vrátit a přestat se přemáhat. 

Ono i takovej úplně ,,obyčejnej” lezec, který vyleze bez potíží středně těžkou cestu, tak je vlastně superhrdina, víte?

Takže proto nebudu lezkyně. Ale stejně tam jdu pokaždé znovu. 

Stačí si doma pustit film o Tommym Caldwellovi, který jako první vylezl nejtěžší skálu na světě i s jedním chybějícím prstem na ruce. Nebo sledovat Adama Ondru, který si z lezení po skalách, které ještě nikdo jiný nevylezl, udělal koníček. A když oni najdou sílu zvládnout tyhle příšernosti, přece já zvládnu příště vytáhnout svůj zadek o metr výš, nebo ne?