Ach, to mládí

Nedávno jsem oslavila další narozeniny, dvacáté páté. Cítím se proto jako odborník ve věci věku a stárnutí obecně.

Jde mi o tohle. Každé období s sebou přináší jak to dobré, tak to špatné. Ale přesto, že předchozí věta většinou vyvolá u okolí souhlasné přitakání, přesto se nemůžu ubránit pocitu, že tomu období před, tedy dřív, když jsme byli mladší, že tomu se zkrátka tak nějak nadržuje. Jako kdyby mělo vždycky navrch před tím, být starší.

Někdy se mi zdá, jako by mnozí trpěli ztrátou paměti (kterou si vlivem určitých vzpomínek raději navodili dobrovolně, několika údery do hlavy). Například, když se domnívají, že nejkrásnější období v životě bylo období, kdy jsme chodili do školy a neměli tak žádné starosti. Pojďme si, prosím pěkně, připomenout, jak to tehdy skutečně bylo.

Začnu tím momentem, kdy vás pošlou do základní školy. Do školy, kde prvních pět let trávíte v kolektivu, který se okamžitě rozdělí na šprtíky, průměrňouše a zlobiče. Pokud se tedy okamžitě neprojevíte jako chytré dítě (=jde vám matematika. Na prvním stupni českým jazykem a vlastivědou nikoho neohromíte, to přece musíte znát, jste přece Čech) a to ideálně chytré samo od sebe, jste okamžitě zaškatulkován a této nálepky se jen tak nezbavíte. To, že se dokážete naučit cokoliv, jen to třeba potrvá delší dobu, nebo na to musíte jít jinou cestou, tak to se dozvíte až daleko, daleko později, pokud vůbec. Ale to je celé samozřejmě v klídku, pokud vás například někdo neprofackovává každou přestávku, či nešikanuje na záchodě. S trochou štěstí tu najdete i první kamarády.

Vašim rodičům je vysvětleno, jestli vás mají, nebo nemají přihlásit na gymnázium. Dostali jste se? Gratuluji. Čekají vás krušné roky plné učení všech předmětů, které když nezvládnete, tak je z vás ten, co propadá na gymplu, nebo ztrácí roky přechodem na jinou školu. A pokud to na vašem gymplu zase tak zlé není, inu, holt asi nechodíte na elitní gympl, že? Ale tak nevadí, každý nemůže být za hvězdu. Ale stále jste to ještě vyhráli, protože jste alespoň oddálili rozhodování o vaší budoucnosti do doby, než budete starší. A taky jste tím získali milejší spolužáky – není čas, chovat se krutě, musíte se učit. Společné utrpení vás spojuje.

Třeba to ale nebyla vaše story, třeba jste šli na jinou střední školu, nebo učňák. Sice vám je v té době asi patnáct let a máte jen mlhavou představu o tom, co vás baví, příliš na ní ale nezáleží. Vaše okolí vás pravděpodobně nasměruje na tzv. praktickou střední školu, protože knížky, nebo třeba traktory, to vás přece neuživí. Co se kolektivu týče, snad už vás nikdo netýrá, zato se zde najde plno těch, které daný obor vůbec nezajímá a tak raději začnou hulit a postupně tak ztrácejí zájem o cokoliv. Bez ohledu na to, že vás se to třeba netýká, že vás to celé možná i zajímá, učitelé díky tomu vysvětlí celé třídě, že jste neschopní a nemáte žádnou budoucnost. Kupodivu vás to tolik netrápí, řešíte tou dobou mnohem zásadnější potíže.

Vrcholí totiž vaše puberta.

Jste-li holka, každé zklamání v dívčím kolektivu je životně zásadní a nenapravitelné. Pomluvíme tu mrchu. Nebo mezi tyhle pipinky vůbec nepatříte a raději si čtete. Zaplaťpánbůh za knihy, jedinou možnost úniku z tohoto světa. I když ba ne, knížky a učení vás možná vůbec nezajímají a raději se učíte kalit v hospodě, v té naproti škole. V té, kde vám nalijí, i když vědí, jak to je. A nebo střídáte kluky? A nebo jste tím klukem – metalistou, či hoperem? Kouříte za školou, nebo ne? Ta holka, co se vám líbí, chodí s o pět let starším klukem, jak byste ji mohl zaujmout vy, mastný vlas?

Když jste potom v kůži té holky v momentě, kdy jí ten starší frajírek nechá, víte, že tak úžasného muže už nikdy nepoznáte! Nevíte, jak tu ztrátu dokážete překonat, tak zvažujete sebevraždu. A myslíte si, že jste v tom sama, ale kdepak, je vás totiž spousta. Jste totiž v pubertě. Vaše sebevědomí je nekonečně nízké. Utvrdíte se v tom na brigádě v mekáči, nebo ve fabrice. Beďary do toho všeho jen kvetou.

(Ano, také znám pár jedinců, kteří v tomto období poznali svou životní lásku. Nechápu, upřímně nechápu, jak to dokázali.)

Také je to úžasně rozporuplné období, co se vaší svobody týče. Jste už sice téměř dospělý člověk, nemáte ale možnost si žít po svém. Hypoteticky si představme, že se vám doma nonstop hádají rodiče. Nebo sdílíte pokoj s několika mladšími sourozenci. Nelíbí? Můžeš se sbalit a jít. Teda vlastně promiň, nemůžeš, nebylo ti osmnáct.

Nebojte, vaše potíže jistě brzy vyřeší příchod dospělosti a možnost odejít na vysokoškolskou kolej. Tam totiž vůbec nebude bordel, hluk a nulové soukromí. Třeba budete mít štěstí a vyfasujete postel bez mastného fleku na zdi. Alespoň jsou tam úžasné párty, plné levného chlastu, který vám zařídí několikadenní bolehlav. Pokud jste vyvázli bez nutnosti se nechat testovat na HIV, gratuluji podruhé.

Naštěstí je to za vámi a blíží se dospělý život pracujícího. Nastoupíte do zaměstnání, kde, jak zjistíte, vás dalece převyšují lidé, kteří prostě jen milují svou práci. A třeba ani nemají žádnou školu. Případně zjistíte, kolik lidí nakonec pracuje mimo svůj vystudovaný obor. Chcete tím říct, že to celé bylo zbytečné?

Řekla bych, že nyní je čas na uklidňující mandalu.

Věnovala mi ji má kolegyňka Eva (také je stará dvacet pět let, tím pádem odbornice). Děkuji za to. Dělá to z ní první skutečně hezký obrázek na tomto blogu.

Víte, nechci tímhle vším říct, že na tom opravdu ryzím ,,mládí” nebylo nic krásného, nebo, nedej bože, cokoliv vyčítat našim rodičům, nebo učitelům, kteří dělali to nejlepší, co dovedli, aby z nás něco bylo. Chtěla jsem si jen na ty šťastné časy zavzpomínat, víte?