Přijde vhod

Nervozitou se celá třesu. Už zase. Cítím se hrozně. Od toho momentu, kdy jsem si uvědomila tu krutou realitu, mám žaludek jako na vodě.

Samým rozčilením si nešetrně škubu kartáčem vlasy, hlavně už vyrazit a mít to celé za sebou. Vím, co nastane, vím, jaké to bude, ale stejně tam musím jet a zkusit to. Přece to nevzdám teď, když jsem sem kvůli tomu jela takovou dálku. 

Vyhodí mě? Ne, nejspíš ne. Přijmou mě, ale vychutnám si to, protože jsem nespolehlivá holka, známá firma, taková ta, která nezklame. 

Víte, jak u doktorů často chtějí, abyste jim něco donesli? Obvykle se jedná o nějaký druh papíru, nějakou žádanku, doporučení? Tak na to oddělení, kam chodím já, tak tam se má nosit poslední lékařská zpráva. Která se doma na ten půl rok obvykle někam dobře ,,schová”, abych ji potom mohla nemít.

A sestřičky se teď budou muset podívat do počítače, aby věděly, které náběry mi udělat. Budou tam muset napsat celé rodné číslo. A zdrží je to od jejich práce. Ostatní pacienti mezitím kolabují na chodbě. Mohli být vyšetřeni včas, od možné záchrany je ovšem dělí právě ty vteřiny, které musely sestry vynaložit navíc kvůli mé zapomnětlivosti. A je to jen moje vina.

Kromě katastrofických scénářů se mi cestou do fakultky honí hlavou i úvahy nad tím, proč tu blbou zprávu pokaždé zapomenu. Přitom je to nejdůsledněji střežený dokument, který vlastním. Vyzkoušela jsem už všechno. Mít ten papír položený celé měsíce na stole, aby byl na očích. Po čase jaksi zapadl pod hromadu dalších, podobně vypadajících papírů…

Mít ho ve speciálních deskách k tomu určených, uložených vedle diplomu a cestovního pasu. Tenhle způsob nebyl z nejlepších – do desek prakticky nechodím a jsou založené hluboko ve skříni, proto jsem na zprávu nikdy nevzpomněla. 

Potřebuješ nějakou běžnější schovku, říkala jsem si. Diář se jevil jako ideální nápad. Ten přece nosím stále s sebou, nebo ne? Kámen úrazu nastal, když jsem si na poslední kontrolu v lednu dovezla do Plzně zbrusu nový diář na nový rok.

Postupně se ve mě nervozita překlene do pocitů naštvání a nespravedlnosti. Tolik se bojím ji zapomenout, že ji zapomínám proto. Kdyby to sestry tolik neřešily, určitě bych ji měla, ne? Představuju si, jak hrdě odcházím bez nabrané krve z ordinace a dávám tak najevo, že jeden papír mi za tolik stresu nestojí. Představa se plynule překlenuje v pocit trapnosti, který nastane, až budu vysvětlovat doktorovi svoji neschopnost. Copak jeho, ale můj problém to bude – upravuje mi podle náběrů dávky léků.

No, tak co, holt se objednám na příští měsíc, ne? A tentokrát ten papír mít budu. Jenomže.. jenomže. Opravdu si chci brát další den dovolené, absolvovat 300 km trasu trvající nepředvídatelně dlouhou dobu, ráno si znovu kartáčem škubat vlasy a cestou v tramvaji si nadávat, jak jsem pitomá? Docela bych se bez toho i obešla. Kruci, co budu dělat?

A pak mi to dojde. Co je univerzálním řešením většiny problémů? Přece čokoláda. Čokoláda pomohla i Harrymu Potterovi, když jeho šťastné vzpomínky vysáli mozkomorové, tak to by potom bylo, aby nenaladila sestřičky na přívětivější vlnku, ne? 

V nemocničním bufetu nakupuji balení belgických pralinek super finest a ukládám je do batůžku pro případ nouze.

Čekání před sesternou probíhá jako obvykle. Ve skupině asi sedmi dalších lidí stojíme v úzké chodbě před sesternou. Snažíme se nikoho neotravovat, ale zároveň být vidět. Sester je zoufale málo, je období dovolených, takže když okolo nás občas některá proběhne, nikdo si netroufne ani pípnout. Tak nějak tušíme, že nátlak by nebyl dobrá strategie.

Když v tom přichází osmý pacient.

Zděšeně sledujeme, jak vrazí do sesterny, dojde k sestře a atakuje jí téměř tělo na tělo. Je samozřejmě vyhozen, ale sestra je totálně rozčílená. Situace se zcela vymyká kontrole, ostatní pacienti se začnou s chlápkem hádat, sestra se vrací nám vynadat, ať se prý nepereme a ten blbec ji atakuje znovu – sestra zcela rezignuje a vyřizuje jeho požadavky přednostně, přestože přišel poslední. Všichni jsme otrávení, naděje na rychlé vyřízení pro nás hasnou. 

Když se konečně dostávám na řadu, nálada sestřičky je na bodu mrazu. Rovnou mi oznamuje, ať jí dám poslední lékařskou zprávu. Tu, kterou nemám. S omluvným úsměvem natahuji jejím směrem kartičku pojištěnce. Třeba to projde.

Sestra bouchne rukama do stolu a zvolá ,,Ale to je špatně! Teď to budu muset dohledávat! Víte co? Já vás prostě pošlu domů!” 

V naprosté panice mi ruka vystřelí do batohu a v následující vteřině už se schovávám za balení pralinek. ,,T-tohle pro vás mám, tohle pro vás mám! Abyste věděly, že mě to moc mrzí! Bydlím až v Brně!” Jsem odhodlaná škemrat, když budu muset.

Kouzlo. 

Tvář sestry se okamžitě vyhladí do milého úsměvu a odpoví přátelským hlasem. ,,Ale tak že je Brno tak krásné město…”, říká, zatímco přebírá balení pralinek a zasunuje je za monitor. ,,Tak se posaďte a vyhrňte si rukáv.”

Takže pokud právě nežijete v tak krásném městě, jako já, nezapomeňte mít s sebou čokoládu! 🙂