Predator ŠIFRAn

Kdysi dávno bývalo snadnější být drsňákem. Kdo zaběhl půlmaraton, ten byl fakt dobrej; kdo zaběhl maraton, byl hrdina. Stačil mu k tomu ten fakt, že takovou vzdálenost uběhl a neumřel u toho. Lidé mu gratulovali. Dnes se vedou diskuze o tom, jak ho zaběhnout pod dvě hodiny.

Další takovou perličkou jsou ultramaratony, či ultratraily, často vedoucí přes vysoká pohoří, nebo jinak drsným terénem. Kde jsou ty časy, kdy byla výhra zdolat horu pěšky? Proč si místo toho po horách nezaběhat? Například na závodu Ultratrail du Mont Blanc, jehož trasa má 166 km a převýšení 9400 metrů? Rozhodně lepší, než jít pěšky na Mount Everest, kde člověk věčně trčí v nějaký frontě, že jo (viz foto).

Vím, že to, co teď řeknu, je asi přehnané. Ale stejně to řeknu. Extrémní závody mají podle mě mladšího sourozence. Jmenuje se noční šifrovací hra. Mnohem bezpečnější, ale přesto výzva.

Pro ty z vás, kteří to neznáte.

Jednotlivé druhy šifrovaček se mohou lišit, ty noční však bývají obvykle terénní soutěž, při kterém chodíte se svým týmem (2-5 lidí) od stanoviště ke stanovišti a na každém z nich naleznete šifru, jejíž vyluštěním získáte informaci, která vás dovede k šifře další. Délka hry se liší, začátek bývá odpoledne a někdy trvá až do oběda následujícího dne. Takových 16-22 hodin, řekněme. Cílem je vyluštit všechny šifry a zároveň dojít do cíle v co nejkratším čase. 

Tak proč někde zbytečně riskovat život, když je možné zcela bezpečně prověřit svou inteligenci, partnerství, přátelství, vytrvalost, fyzickou i psychickou odolnost zároveň? 

Třeba co se fyzického výkonu týče, je běžné nachodit během hry i 20-25 kilometrů. Možná se vám to bude zdát málo. Inu, je rozdíl jít to přes den, s přestávkou na obídek a pivko. Tahle hra se koná v noci, většinou jdete lesem, teplota něco málo nad nulou, čelo otlačený od svítilny, věčně o něco zakopáváte, tělo totálně promrzlý od věčného vysedávání na stanovištích… kde sedíte na mokrém mechu, hrbíte se nad papíry, lezou po vás brouci…no, není to úplně totéž, jako normální výlet. Ale jste aspoň vděční, když neprší. Například účastníci letošní TMOU nejen, že chodili v dešti a zimě, museli například přejít chatrnou lávku nad lesním potokem a z toho, co jsem slyšela, to ta lávka neustála… takže, ehm. A abych nezapomněla, stále je to závod, proto některé týmy šetří čas tím, že mezi stanovištěmi přebíhají. Tedy někteří uběhnou přes dvacet kiláků, nespí a u toho luští.

Mimochodem, letošní TMOU (= brněnská šifrovačka, velmi drsná) dokončilo pouze 5 týmů / 243 celkových. Těchto pět týmů došlo do cíle okolo oběda následujícího dne. Na účast ve TMOU se také dělá výběrové řízení. Já se pochopitelně ani nepokoušela. Nejsem blázen.

Ačkoliv tento příspěvek nemá spadat do sekce partnerství a vztahy, dovolte mi přesto konstatovat, že kdo z vás se téhle šílenosti účastníte v páru a kráčíte vstříc všem překážkám plni lásky a pochopení, jste fakt, fakt dobrý, normálně si v cíli řekněte ano, protože když jste zvládli tohle, zvládnete už cokoliv. 

Když jsem na letošních PLŠích (= plzeňská šifrovačka) přišla s nápadem na řešení šifry, načež mě Kluk automaticky přerušil uprostřed věty a s výrazem nezájmu začal řešení rozebírat s někým jiným, v režimu ,,tvoje nápady za můj čas nestojej”, měla jsem chuť přejít do režimu ,,prehistorická žena mlátící svého druha kyjem”. 

Ono je vůbec dobrý si hýčkat bližního svého. Později bude hůř. Když se člověk okolo čtvrté ráno neovladatelně třese někde v lese, je tak strašně unavenej, že má problém na text vůbec zaostřit, je fajn mít někoho, kdo se s vámi podělí o spacák, nebo čaj z termosky. Což může znít, jakože nakonec vlastně romantika a hezký a tak, ale ne, opravdu ne. To není jako když piješ s kámošema u táboráku, nebo se zapovídáte do noci doma na gauči – ten spacák, to vlastně doopravdy nepomůže, ne, pokud jste nevyspaní, což jste. Stejně je vám zima, já tomu říkám ,,ospalá zima”, která je uvnitř vás a na kterou oblečení nezabírá. Stejně to není plnohodnotný odpočinek a úleva, pouze jak jste zakrytí, tak nejde vaše utrpení tolik vidět. 

Zahřát pohybem se nemůžete, protože dokud to nevyluštíte, nevíte, kam jít; nevyluštíte to, protože váš mozek v tom stavu nespočítá ani 2+2 = 4. Často, když se už odpočatá k těm šifrám vrátím, nedokážu pochopit, jak jsem mohla něco tak logickýho nevidět, ale je to opravdu tak. Ta únava. Když se chcete vyspat, váš tým to luští za vás, takže za vás i trpí a trpět místo někoho, to nemá nikdo rád. Ano, sice se můžete nechat podat a získat tak možnost jít na další šifru, váš tým s tím však nemusí souhlasit. Přece tady nemrznete už dvě hodiny, aby jste to nakonec vzdali?

Jeden kamarád z mého týmu nedávno vylezl Mont Blanc, při jehož výstupu si prožil silnou nevolnost spojenou s horskou nemocí. Když jsme se potom účastnili letošních PLŠů, okolo sedmé ráno řekl, že je mu podobně zle, jako na těch horách. Takže tak. 

Možná si potom řeknete, že příště už nepůjdete, že už vám to stačilo na celý život. To jsem si taky myslela. Náš mozek má ale tendence mazat traumatické vzpomínky. Tímto způsobem se stalo, že jsem se letos účastnila již počtvrté. Tentokrát ale píšu tento text, abych si ho mohla za rok přečíst dřív, než se přihlásím.

Klaním se vám, kteří to zvládáte a navíc si to užíváte. Jste hrdinové. To vy byste měli být zváni do DVTV. 

Tak šifrám zdar!