Hrozba se blíží

Původní plán byl, že nejdřív půjdu na kondiční jízdu a až potom napíšu o tom, jak to šlo. Ale přehodnotila jsem to. Chci vám totiž zprostředkovat ten opravdu real strach, kterej cítím teď, den před zmíněnou jízdou, protože zítra, až bych to měla za sebou, by se mohlo stát, že bych napsala něco jako:

,,Ano, měla jsem strach, ale byl to jen pocit! Bylo to pouze v mé hlavě! Jakmile jsem se odhodlala s ním bojovat, ukázalo se, že řízení není vůbec těžké! Takže když já, roztřesená troska, to zvládla, tak i vy, líní ustrašenci, se seberte a běžte překonávat svoje strachy, oukéj?!”

Kruci, tak tohle bych snad fakt- ….to snad ne 😀

Ale zpět k tématu. Od autoškoly jsem neřídila. Ono je snadný si obhájit důvody, proč nejezdit autem. Bydlím ve městě, chodím pěšky (a všichni víme, jak jsou procházky prospěšné a pro zdraví a vitalitu zkrátka nezbytné), MHD je rychlejší, nemusím řešit parkování, nemusím platit pojištění…

…nemusím se cítit provinile, že znečišťuji planetu…

…navíc teď s Grétou…

Ono auto, které jezdí na ranní rosu, by stálo kotel peněz. A peněz nemá nikdo nazbyt. 

Faktem ale je, že bych strašně ráda řídila krásný auto, kosila zatáčky někde podél lesa a u toho měla puštěnou nahlas hudbu. V té představě je obloha zbarvená zapadajícím sluncem. Já v ní jsem samozřejmě skvělá řidička, která má super instinkty, řídí bezpečně, ale jízdu si dokáže užívat na sto procent. Když vystupuji z auta, muži postávající okolo uznale kývají hlavou. U oběda s kolegy debatujeme o škole smyku. 

( 😀 )

Ale mám i realističtější představy. Například, jak bych mohla v létě jezdit na road tripy. Skutečně se střídat o řízení s ostatními a ne být jen náklad ve voze. Mohla bych vozit těžký věci. Nemusila bych se stěhovat vlakem se šesti zavazadly jako vždycky. Nemusela bych tahat nákupy v ruce. Nemusela bych přeskakovat polovinu inzerátů na Jobs jenom proto, že nejsem aktivní řidič. 

Jo. To zní všechno strašně super. Ale teď zpět do reality.

Ráno mám mít kondiční jízdu. Teda aspoň je takový plán. Ono jednak je to v 7 ráno, což už samo o sobě snižuje šance, že se ta jízda vůbec uskuteční. Navíc mám fakt velkej strach. 

A to ne o sebe.

Zažili jste někdy dopravu v Brně? V centru tu často pojmy chodník a silnice splývají dohromady, autobusy do začátek málem driftují, šalina kam se podíváš. Je to prostě konec. 

Lidé mi říkávají:

,,Cože, ty se chceš učit řídit v Brně? Ses zbláznila?”

,,Ale to je dobřéé, že se budeš učit řídit v Brně, hele takovou školu jinde nedostaneš, potom to bude všude snadný!”

,,Ty se máš, že se budeš učit řídit ve velkým městě… víš, jak jsem to měl pak těžký, když jsem poprvé uviděl semafor?” 

Kámoška se mě ptala, v kolik hodin pojedu a potom si oddychla, že tou dobou už bude v práci. Jojo, zatímco se Brňané obávají nákazy koronavirem, ta pravá hrozba se teprve blíží.