COVID období našich životů

5. března 2020: 

Přidávám na blog článek, kde zažertuji o tom, že se bojíme koronaviru, ale to není nic v porovnání s tím, že já budu řídit v centru Brna. Připadá mi to tou dobou děsně vtipný. 

Moje myšlenky se nejvíc točí kolem stěhování do Plzně a hledání práce. Jakou firmu bych ještě mohla oslovit? Musím si šetřit dovolenou na pohovory! Chci zůstat v laboratoři, nebo chci dělat něco jiného? 

Jo a další plánovaná kondiční jízda, to je moje druhá největší starost. 

V práci se proslýchá, že pokud se COVID rozšíří po ČR, vyčleníme na to laboratoř a budeme ho také vyšetřovat. Moje jméno je v seznamu lidí, kteří jsou pouze v záloze, takže neboj, Ivko, tebe se to týkat nebude. Přítele chystám na to, že možná začneme v práci diagnostikovat COVID a že v tom případě bych možná musela sloužit a tím pádem méně jezdit do Plzně, ale s tím si nedělej starosti, to se, nejspíš, nestane…

Do Plzně přijíždím normálně vlakem, je tam trochu míň lidí, ale nikdo z nich nemá roušku. 

Všechno dobře dopadne a do Velikonoc se bude zase psát jen o Grétě. Pohodička.

12. března 2020 – 16. března 2020: 

Uběhl týden. Máme přes sto nakažených, nouzový stav, karanténu. Narychlo si doma šiju roušku, naštěstí mi spolubydlící dává kousek látky. Na ty dva týdny mi stačí jedna rouška, ne…

U nás v práci rozjíždíme diagnostiku COVIDU a máme na to dva dny. Veškerá naše dřívější práce šla stranou. Zatímco jsem byla pryč, kolegyně měly půl hodiny na to, vyklidit 4 místnosti, aby se v nich mohla budovat nová COVID laboratoř. Během těch dvou dnů se místnosti narychlo zastěhovávají potřebným vybavením, které sháníme z hodiny na hodinu po všech čertech. Školení vypadá tak, že ti to jednou ukáže kolegyně, která s robotem umí a pak to jdeš dělat ty. Jakmile odsloužíš první směnu, jsi brán, jakože jsi profesionál v dané oblasti a rovnou zaučuješ dalšího člověka, který to též nikdy neviděl. Na víc není čas, už den před spuštěním provozu nám v lednici čekalo 100 vzorků. 

Naše vedoucí, které za provoz zodpovídají, jedou tyto dny 12ky a víc, nepřetržitě telefonují a organizují. Vypadají na zhroucení a máme o ně upřímný strach. 

Aby toho všeho nebylo málo, FN Brno je stále postižena kyberútokem a pracujeme bez počítačů a částečně i bez telefonů. Tým administrátorů, kteří mají na starost odesílání výsledků, dostali k dispozici jeden notebook s pomalým datovým připojením a jeden mobilní telefon. Tlačítkový telefon. Ze kterého mají odesílat stovky SMS denně. Jo. 

28. března 2020: 

Ty kráso, tohle tušit, naobjednám si na ty roušky designovou látku, a to rovnou s nějakým letním motivem. A možná i s vánočním. 

Za chvíli jdu na službu a jsem nervózní jako vždycky. Každý další den je úplně jiný, než ten předchozí, protože se neustále snažíme navyšovat kapacitu a zavádět nová pravidla. Včera jsme se s kolegyněmi shodly, že se nám denně zdá o seznamech pacientů a urgentních vzorcích. Už toho nech, blbej vire! Stačilo! Nech ty lidi bejt!

Cestou do práce vyhazuji do kontejneru se sklem dvě lahve od vína. Poblíž jde pejskař, tak se trochu zastydím.

Hledání práce je to poslední, co mě zajímá. Naprosto netuším, co bude zítra, natož za měsíc. Konečně chápu, co znamená žít v přítomném okamžiku. Být vyzenovanej. 

Po večerech šiju roušky a piju již zmíněné víno. Taky čtu každý den IDNES, kde zjišťuji, že i-dnes přibylo pár set nakažených. Zprávy ze světa jsou strašně smutný, takže si dolévám čím dál víc vína. Přece se to musí někdy zastavit, vždyť tohle není možný…

Strašně ráda bych se jela projet autem. Už bych se nebála. (jako za střízliva). Aspoň ten blog mi zbyl, jo a ještě jóga. A taky jídlo, díkybohu. 

Jediné, co chci, je být doma se svým chlapem. 

Jsem vděčná, že žiju v České republice. Ty články o tom, že nám něco vláda nedodala, že něco nezvládáme, to je hovadina a prostý šíření negací. Zvládáme to skvěle, fakt skvěle. 

Ale dost bylo vážnýho. 

Psychologové říkají, že se máme se vzniklou situací vypořádat s humorem. Dobrá tedy, tady je můj výběr: