My, kteří za COVIDu děláme životní změny

Jedu trolejbusem patnáctkou a blížím se na Borská pole. Tohle místo je takový ten prostor na kraji Plzně, kde stojí obchoďáky a fabriky. Místní panorama vypadá asi jako: placka – krabice – placka – krabice – placka.

Jedna z dobrých věcí na tom, bydlet zase v Plzni, je fakt, že tady jsou chodníky i mimo centrum, okolo fabrik i obchoďáků. Ano, opravdu! 😀 

Jedu sem dnes na pohovor. Ten se bude trochu lišit od těch, na které jsem chodila v minulosti. Je to spíš takový nábor. Namísto hledání business-casual outfitu hledám něco jako jsem-hodně-v-pohodě-a-zvládnu-makat. Na nějaký malování kašlu, nazouvám si kecky a beru batůžek. Osvobozující.

Je prostě podstatný si vážit těch dobrých věcí, které život přináší. Například já. Díky covidu jsem si zopakovala šití, naučila se žít v přítomném okamžiku a ověřila si, že pořád zvládnu něco vypít. Nejsem krachující podnikatel, jsem zdravá a mám mám možnost nastoupit do firmy, kde si práce a osobní život rozumí. Život je zkrátka skvělej. 

Ale zpět ke dnešku. 

Hezky oblečení lidé vystoupili někde u Tesca, o pár zastávek dřív, a zbylo nás tu jen pár, někteří asi jako já a někdo dokonce v kompletní teplákovce. Chvíli nad tím přemýšlím, ale ne, teplákovku prostě ne. Jednou jsem ženská a … ne, prostě ne. 

Blížíme se k budově s nápisem LIDL. Je to prostě velká krabice obehnaná pletivem a obestavěná žlutými kamiony, zkrátka typický sklad. Nemám pípací kartičku, tak musím komunikovat s paní vrátnou. Říká mi, že mám jít na recepci, támhle za tím kamionem.

Znovu se podívám na řadu naprosto identických kamionů a přemýšlím, jestli to myslí vážně.

Ale měla pravdu, bylo to támhle za tím kamionem.

Spolu s ostatními čekáme v kantýně. Na stěnách tu visí velkoformátové fotografie, na kterých jsou vyobrazeny ty nejkrásnější pohledy na historická centra hlavních měst Evropy, spolu s nápisy LIDL e-commerce. Podívám se z okna a porovnám to s panoramatem Borských polí a chápavě pokývu hlavou, holt aspoň to mít na stěně, než nikde. 

Okolo nás projde skupina nově nabraných lidí, kteří právě nafasovali pracovní obuv a vesty. Většina skupiny vypadá stejně, jako my, s výjimkou paní v halence a lodičkách, které jsou dost v kontrastu s pracovníma botama, které si nesla v ruce. Fandim jí, že si drží svůj styl.

Paráda, konečně pohovor, kde mě nikdo na nic netestuje! Nemusím ovládat vůbec žádný jazyk, nejspíš ani češtinu ne, nepotřebuju žádnou školu, nemusím vytvářet vzorečky v excelu, nemusím vědět, kde se vidím za pět let, ani vysvětlovat, proč jsem si vybrala právě tuto společnost, proč si myslím, že se hodím právě pro tuto pozici, hádat se o peníze, tajit, nebo naopak předstírat, že si chci dodělat školu, prostě nic! Stačím jim takováhle! 

,,Ták, na závěr mám pro vás krátký testík, nemusíte se bát, je to jen takové ověření základních znalostí”, říká s úsměvem paní personalistka a začne nám rozdávat papíry. 

Ale ne, pomyslím si. Základní znalosti si každý představujeme jinak.

,,Máte na vypracování pět minut, ono teda hotové to budete mít tak za tři minuty, ale ty dvě jsou na to, abyste psali krasopisně”, dodává. 

Ach ne, strachuju se dál. 

Ale jo, tak tady by mě snad přijmout mohli.