Býti skladníkem

Do nové práce můžu nastoupit až za měsíc, tak se přece nebudu válet na pracáku, ne? Mladá (ještě relativně) holka, zdravá (fyzicky) celkem taky. Půjdu dělat něco, kde můžu být užitečná hned a kde nebude blbý pak odejít. A když s trochou fyzické práce zhubnu, zlobit se nebudu.

Vybrala jsem si sklad, kde se nedělají noční a dvanáctky, nazula pracáky a šla na věc.

Už první den v práci poznávám, že práce ve skladu se vyznačuje jistými odlišnostmi oproti jiným místům. Například konfliktní situace.

V mém minulém zaměstnání si vybavuju spor dvou kolegyň o to, jakým způsobem barvit CD znaky B lymfocytů u onkologicky nemocných pacientů. Mohlo to mít vliv na diagnostiku jejich onemocnění. Úplně chápu, že v takovém případě má smysl se dohadovat. 

Ve skladu ale vznikají úplně jiné druhy sporů.

Přihlížím hádce dvou kolegů, z nichž jeden si přeje umístit krabice na samostatnou paletu a ten druhý na smíšenou paletu. Musím se přiznat, že bych jen těžko hledala něco, na čem by mi záleželo míň, než na tom, na který proklatý paletě stojej ty krabice, který tam musím celej den přendavat. Prostě budou stát na nějaký paletě ve skladu a až si to zboží někdo objedná, tak se sundají, ne? 

Naprosto fascinovaně proto sleduju kolegu, který si přál paletu A, když označil za ,,krávu jednu” kolegyni, která si přála paletu B. Ta se naopak vyjádřila, že se ,,na ty pravidla teda může vysrat”. Kolega později prochází okolo mě a sykne na mě, ať ,,si na tamtu dám pozor, dovede to bejt pěkná svině”.

O pár týdnů později ten kolega nebude mít rád ani mě, to ale trochu předbíhám.

Další místní ,,klasika” je fakt, že nesmíte být viděni, jak nepracujete. Tak ono samozřejmě to je jev, který nemají rádi v jakémkoli zaměstnání. Chápu to. V jakémkoli jiném zaměstnání ale máte obvykle možnost se chopit třeba nějaké práce. Tady mám naproti tomu zakázáno odcházet z čarami ohraničeného prostoru, na který je dobře vidět z ,,hájenky”, jak se tu říká vyvýšené budce, ze kterého Vás sledují šéfové. Nicméně na tom ohraničeném prostoru se momentálně nenachází ani jedna krabice, které by se dalo chopit.

Je nás tu deset a je tu pouze jedno koště, které si už zabral někdo jiný, kdo také nechce být viděn, jak nepracuje. Jakmile vás někdo vidí, jak stojíte třeba minutu na místě, ihned za vámi přijde a napomene vás, ,,hele, to nemůžeš tady takhle stát, musíš si něco najít”. Když argumentujete, že už tu žádná jiná práce není a odejít jinam, kde by práce byla, nesmíte, vám řeknou ,,no tak se aspoň tvař, že něco děláš, nebo se schovej za ty palety, ať na tebe není vidět”. 

Schovávám se teda za paletami a cítím se fakt dost divně. 

Další místní specialitou je pípání příchodu a odchodu. Tak jasně, že na čipové kartě není nic divného. Pochybuju ale, že kdekoli jinde byste dostali vynadáno, když si pípnete příchod o tři minuty dřív, než je začátek vaší pracovní doby. Jednou jsem to udělala a kolegyně si mě pak odvedla stranou a s ustaraným výrazem mi říká: ,,tobě to ještě asi nikdo nevysvětlil, viď? To jako nemůžeš takhle pípat dřív, to se nesmí. Musíš si pípnout přesně. No, pro dnešek to necháme být, ale příště si dej na to bacha, jo? Jinak ti pošlou napomínací dopis.”

Jasný. 

O pár týdnů později jsem požádána, ať o ty tři minuty odejdu dřív, aby se to vyrovnalo. 

Co se vztahů na pracovišti týká, je tu plno hodných lidí, kteří prostě jen chtějí mít čistou hlavu.

Bohužel je tu ale i pár lidí, kteří mi připomínají prvák na střední škole. Pokud s nimi nechodíš o přestávce kouřit ven, tak mezi ně nepatříš. Pokud seš na ně milej a třeba jim při práci pomáháš, berou tě, že jsi úplně blbej. Ať děláš co děláš, nesnášej tě tak jako tak. 

Jednoho dne mi jeden z nich povídá ,,ty se radši ani nepokoušej přemejšlet”. No, jeho snaha mě přimět, abych se přemýšlet nepokoušela, mě naopak vedla k zamyšlení, jestli jsem se ten měsíc přece jen neměla ,,válet na pracáku”. Mohla bych doma třeba vymalovat, mohla bych chodit každý ráno běhat, no mohla bych zkrátka všechno možný, jen abych se vyhnula mentálnímu koučingu tohoto inteligenta. 

Je teda pravda, že mě všichni varovali, ať ten měsíc odpočívám na pracáku, ale to víte. Člověk si na některý věci musí přijít sám.