Nezvratný osud 2

Srdce mi buší jako o závod. Poté, co na Smíchovském nádraží zrušili (na poslední chvíli, samozřejmě) veškeré spoje na Plzeň (nějaká porucha něčeho zabezpečovacího, nebo co), uháním jako o život na metro zpět na Hlavák, abych chytla vlak aspoň tady. Protože ten vlak má odjíždět někdy právě teď, přes halu to sprintuju a na odjezdovou tabuli jen letmo mrknu. 

Mrk. Dvacet minut zpoždění. 

Takže zvolňuju… 

…si tu mezitím něco pokoupím…

..jako bych tady všechny krámy už neznala…

Z toho zpoždění byla nakonec hodina. 

Osud je zkrátka nezvratný. Že se na tom od tehdejšího příspěvku nic nezměnilo, mám nyní potvrzené.

Na úvod bych chtěla jen říct, že tohle nemá být stěžování, tohle má být pouze odevzdané plynutí myšlenek někoho, kdo často cestuje vlakem. Holt se musím nějak zabavit, zatímco již hodinu čekám, než se ten vlak vůbec rozjede, poté, co jsem hodinu čekala, než vůbec nějaký přijel. 

Vím ale, že teď, když už konečně přijel a konečně vyjel, tak snad i někam dojede. A víte, jak to vím? 

Jmenuje se totiž Západní expres. To jak je v názvu expres, tak je to tutovka. 

Vlak se (konečně!) odlepil z nádraží a vagónem se nese hromadné vydechnutí všech cestujících, následované kontrolou hodinek či telefonů. Myslím si, že kdybych to tu v ten moment chtěla roztleskat, tak se mi to podaří. 

Abyste chápali, já se nedávno vrátila do Plzně, kde jsem doma. Zároveň se ale stalo, že mi nabídli hrozně super práci v Praze. Tak jsem si řekla, že dvě tak skvělý věci, jako je moje nová práce a jako je život v Plzni, se přece dokážou doplňovat. 

Co dojíždím do práce, stalo se už třikrát, že měl vlak zpoždění v řádu několika hodin. 

Do nové práce dojíždím třetí týden. 

Ve dvou případech ze tří se to stalo tak, že jsem se v práci stydlivě zeptala, jestli můžu odejít dřív na vlak a pak skončila s úšklebkem stát na nádraží. Asi se jedná o nějaké znamení, že mám pořádně pracovat a ne se ulejvat. 

Zatímco nechávám myšlenky plynout, vlak se posunuje po kolejích rychlostí asi tak 30 km/hod. Co se tak dívám z okna, odhaduju, že bych ho předběhla i já. A to jsem naposledy běhala někdy na podzim.

Ale protože pokračuju v novém, COVIDem získaném pojetí života, vidím to pozitivně. Uvažuju o vydání knihy Život ve vlaku. Mám teď plno času na psaní a navíc mám v Plzni několik dopravně založených přátel, kteří by si ji možná i přečetli. Takže by se to možná vyplatilo i vytisknout na tiskárně a sešít sešívačkou.

Když jsem jezdívala z Brna, problémy nastávaly na trase Brno – Praha. Tam jsem to chápala. Přeci jen, když jede mezistátní vlak až odněkud z Budapest-Nyugati pályaudvar, tak nějaký zpoždění se dá očekávat. Ta část z Prahy do Plzně, oproti tomu, ta bývala vždycky tou bezproblémovou. To byla ta část, která trvá jen něco přes hodinu a dá se na ni spolehnout.

Teď, když jsem se přestěhovala, věřím, že trasa z Brna už funguje skvěle 🙂

Ach jo, přeci jen to asi znělo, že si stěžuju, co? Ale já jsem vážně v pohodě. S trochou nadsázky tomu říkám ,,daň za hezkej život”. A moje kamarádka to nazvala ,,materiálem na další článek”.