Komu záleží na poldovi

Kdysi ve škole jsme museli splnit zápočet z první pomoci. Jasně, byla tam masáž na figuríně a tak. ale ještě, než jste se do toho dali, bylo potřeba se, trochu trapně, opodál zastavit a pořádně otočit hlavu ze strany na stranu, abychom jakože dali najevo, že jsme zkontrolovali bezpečnost celého místa a nemůže nás při zachraňování nic ohrozit. 

Říkala jsem si tehdy, jako vážně? Tam leží a nedejchá, ne, to tu mám stát a rozhlížet se?  

Ale po čase mi došlo, že na tom vlastně něco je.

Rok po předmětu První pomoc přišel další předmět, Sebeobrana pro zdravotníky. Učil nás člověk, který školil mimo jiné i policisty, takže to všechno hrozně znělo zajímavě a drsňácky. 

A v podstatě celý semestr jsme se pak učili to, jak někoho, kdo vás ohrožuje, zpacifikovat tak, abyste mu hlavně proboha neublížili, ale zároveň se zachránili. Přišlo mi skoro až legrační, když jsme simulovali situace, že nás chce někdo znásilnit a zabít a my mu proboha hlavně nesmíme ublížit, protože jinak bychom mohli jít sedět za nepřiměřenou sebeobranu. No a ukázalo se, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je přesunout se za něj a dostat ho na zem – abyste buďto mohli utéct, nebo ho spoutat.

Takže ano, ono to sice může někomu, kdo to nikdy neviděl, připadat děsivý, ale všechny ty chvaty jsou dělaný tak, abyste tomu dotyčnému neublížili a on neublížil vám. Sice se to může někdy odehrát rychle, ale ten člověk se neuhodí do hlavy, nemá nic zlomeného, prostě zalehne na chvíli na něco tvrdšího, než je gauč u jeho telky. Ten člověk za ním obvykle ví, co dělá.

Můžete mi věřit, že to tak je, protože mně se sebeobrana zalíbila tolik, že celý následující rok jsem pak pokračovala a učila se Aikido, kde to nebylo o ničem jiném, než že mě muži házeli na zem a zalehávali* (a ano, zkoušeli jsme to i bez žíněnek). Takže mi věřte – přežijete to, fakt.

No a teď si představte, že jste polda. Předpokládejme, že jste jeden z těch, kteří tu práci šli dělat proto, že chcete chránit lidi a nemůžete za některé svoje kolegy, kteří to tak nemají. A tuhle vám jednoho dne v práci řeknou, že je nouzový stav, v místní nemocnici už není ani jedna volná postel a proto je potřeba, aby si lidi zakryli něčím pusu a tak se přestal ten vir šířit. Kromě toho, že je to vaše práce, tak to docela i dává smysl, ne? 

Doufáte, že lidi budou spolupracovat. Doufáte, že aspoň projeví nějakou snahu a aspoň se pokusí tu pusu čímkoli zakrýt. Ale z nějakého důvodu se to nestane a ten týpek s nezakrytou pusou (na ulici, kde chodí jiní lidé, mimo jiné také důchodci, kteří na to nejen, že mohou umřít, ale také umírají) tak ten si z nějakého nejasného důvodu rozhodne si roušku nejen nenasadit, ale takzvaně vás vyfakovat.

Vy víte, že jste v práci a v zájmu toho, aby se dál nešířila nemoc, máte povinnost ho odvést a dát mu pokutu. On se ale netváří, že by s váma chtěl jít. Takže ho musíte donutit. Vy toho člověka neznáte, nevíte, proč se chová tak, jak se chová – víte jen, že se rozhodl odporovat, ale vy nevíte proč – může být ožralej, zdrogovanej, může vás v afektu praštit, může mít třeba i nůž. Vy to nevíte a nemůžete to pouze předpokládat, protože máte třeba taky děti, ke kterým se chcete vrátit domů. Protože vy, na rozdíl od ostatních lidí, se těmhle situacím vystavujete několikrát denně – nemůžete si dovolit riskovat a prostě jen doufat, že ten člověk bude ,,nejspíš” normální. Protože desátý takový člověk být nemusí. 


A tak si vzpomenete na výcvik, rychle se dostanete za něj a dostanete ho na zem. A o pár minut později je to na netu a hejtuje vás půl republiky.

Ale komu by záleželo na blbým poldovi, ne? 

I když to tak asi vypadá, nejsem nějaký extra zastánce všech poldů, stejně tak nevím, co se tam odehrálo doopravdy, ale připadá mi, že někdy je zkrátka fajn se vžít do kůže i druhýho člověka. Ty lidi jsou v práci, dělají to, co jim někdo nařídil a lidi jim to neusnadňujou. A zatím jsem moc neviděla, že by se do našich policistů někdo nějak extra vciťoval, tak jsem se chtěla vcítit aspoň jednou já.

*jo, já vím, jak to zní 😀